"Dobře si pamatujte, že pokud mluvíte sami se sebou, vždycky máte poslední slovo!"

Seděla uprostřed mýtiny a přemítala o nesmrtelnosti brouka pytlíka. Odpočívala v lotosovém posedu s rukama zapřenýma o zem a bedlivě pozorovala plující mraky po obloze, co každou chvíli měnili tvar. Alabastrová tvář se pod náporem slunečních paprsků zdála ještě bělejší a v zeleno-modrých očích se třpytila jakási jiskra, která vypovídala o téměř nadpřirozeném klidu zdejšího místa.

 Pokaždé, když usínám a pozoruji z okna nebe poseté hvězdami, měsíc mi šeptá pohádky na dobrou noc. Vypráví mi o tom, jak chutnají lidská přání, o nevšední radosti z maličkostí i o smutku, který nás občas zastihne ve chvíli, kdy to nejméně čekáme. Občas neudržím víčka a pak se sama na sebe zlobím, že jsem neslyšela konec. A občas se raduji, protože si chci konec domyslet sama. Naslouchám tiše a bez otázek, neboť měsíc nemá rád, když ho přerušuji. Někdy mám pocit, že mám k jeho vyprávění víc, než blízko. 
A s každým dalším úsvitem si přijdu zmatenější a zmatenější...

 Nekonečně dlouho jsem přemýšlela, co je špatně. Jestli je to ve mě, či v okolí, ve kterém se pohybuji. Zřejmě jsem měla pravdu ve všech směrech, bez akce by nebylo reakce. Jak jednoduše se dá občas využít fyzika v běžném životě. ^{A pak že je zbytečná...}

Tento víkend jsem strávila V jižních Čechách u své nejlepší kamarádky z dětství. Ačkoli se mi vůbec nechtělo na koncert, kam mě chtěla spolu se svým přítelem vytáhnout, nakonec jsem byla spokojenější, než bych čekala. Šlo o jakousi metalovou kapelu, ale název už s nepamatuji. 

Druhý den byl poklidný. Ten klid byl občas až zarážející. Žádné křičící sanitky, tramvaje... Jen občas šramot od sousedů, či projíždějící auto, ale potkat takové auto na vesnici, jako je tahle, to chce mít štěstí :D ...

Poznala jsem lépe přítele mé kamarádky a musím uznat, že jim to moc sluší. Konečně si našla někoho normálního. To souznění mezi nimi je téměř nemožné, ale tak je tomu i u Jitřenky s Flamem. Musím se smířit, že rozumní "lidé" ještě nevymřeli, což je rozhodně pozitivní. :D 

V neděli jsem seděla v posteli a četla si knihu o čínském umění, když v tu ránu stojí má kamarádka mezi dveřmi, na sobě má halenu a v ruce smíchané vodovky se saponátem, nemluvě o brčku v puse. Chvíli jsem ji zaraženě pozorovala, zatímco ona si jen tak přitančila ke zdi pokoje a začala po ní patlat barvy z kelímků. Brčkem foukala do barev, čímž tvořila bublinky a ty pak  rozfoukávala po zdi. 

Koho jiného by napadlo vzít plátno a jít o půlnoci kreslit olejovými barvami, kromě toho že mám upatlaná prostěradla a o rukou ani nemluvě, tak jsem zhruba dvacet minu drhla barvu ze štětců... Ale v zásadě jsem nakreslila, co jsem potřebovala - respektivě pozadí, které teď schne na malířském stojanu, abych mohla pokračovat dále v malbě.

Co je nového... Kromě toho, že poslední dva dny mám náladu pod psa a mám dojem, že za to možná opravdu může počasí, jsem dnes strávila šest hodin ve školním ateliéru, abych kreslila naprosto nesmyslnou abstraktní malbu. Nakonec z toho vyšla jakási barevná fantazie. (Někdy vám sem dám foto)

K vůli plesu, na který jsem si nebyla schopná pořídit lístek (Takže doufám, že ho všichni budou v pondělí vroucně vychvalovat, protože jinak se budu vztekat...), se zítra ruší pro všechny první a čtvrté ročníky výuka a je tedy něco jako ředitelské volno. To je prima, protože mohu jít dříve do práce a vyrazit na cestu. 

Já bych toho poltergeista vážně vyhnala, ale nějak se k tomu nemůžu dokopat :D ... Zatím mi ta svině jen schovává klíče, knihy, přemisťuje barvy a rozsvicí světla v místnostech... Jediné, co mě tedy čas od času unavuje, je křik mého otce, když  mu cosi zmizí a objeví se to tam, kde by to nejméně čekal a já nevím, jak mu mám za Boha vysvětlit, že já v jeho pokoji skutečně od rána nebyla, když jsem byla ve škole a hned na to v práci, takže jsem domů dorazila teprve teď. Jeho odpovědi typu: "Takže tady asi někoho máme a ten to přemisťuje, nebo nám neustále rozsvicí světlo v koupelně, či u mně v pokoji..." Mě občas zaráží a mám, co dělat, abych se nad tím nepousmála, protože by mi nejspíše přilítla facka... :-) Asi ho budu muset vážně vyhnat...

Na druhou stranu, kdybych měla neustále vyhánět všechno, čím mi můj drahý pokoj ožívá, nejspíš bych se zbláznila. 

A když se nad tím tak zamyslím... Já být na světě několik let bez povšimnutí ^{poněvadž lidé jsou takový ignoranti,} tak na sebe také upoutávám pozornost.

Ještě chvíli se chci převalovat v těch měkkých peřinách a dělat, že je ráno, i kdy ručička ukazuje na třetí - odpoledne... Otevřu oči a tupě zírám z velkého okna v mém pokoji, co vede na balkón. Nic zvláštního nevidím, jen paprsky, co se odrážejí od stěn v místnosti. Protáhnu se, ale jakmile zívnu, ucítím nepříjemný pocit na tváři. Prsty si přejedu po obličeji a není to vůbec příjemné. V tu ráno vystřelím jako šíp, měkké peřiny jsou hozené v chumlu a upaluji k zrcadlu...

Spáleniny... Celá levá polovina mé tváře je... Opuchlá, zarudlá a... Spálená!

Otočím kohoutkem, nastavím teplotu vodu tak, aby byla přijatelně teplá a obličej důkladně opláchnu. Rukama šmátrám v poličkách a hledám něco, čím bych mohla spáleniny namazat, aby tvář nebyla alespoň tak vysušená a nepálila.

Najdu jen konopnou mast s mateřídouškou proti ekzému. Horlivě se natřu mastí a chvíli zírám do zrcadla. Co s tím? Co teď???

Přítomnost už pro mně téměř neexistuje, jen minulost a budoucnost. Existovala by možná ve chvíli, kdyby mě měl kdo v ní držet, ale nikoho takového já nemám, protože... Já byla stvořena pro to, abych žila všemi třemi směry. 

Sportovní den... Nesnáším sportovní den, když v nabídce programu, je bruslení. Ne, že bych ho neměla ráda, spíš naopak, jenže mé brusle na led skončili ve sklepě domu, kde jsme bydleli ještě před rokem a klíče od sklepa? Ty jsem neviděla dobrej půl rok.

A tak jsem zůstala doma (ostatně jako  vždy), probuzená kolem jedné odpoledne, (Hold noční tvorové se nezapřou).  Dívám se z okna na prosluněný obrázek, jenž maluje příslib dobré nálady a usmívám se jako nikdy.

Záda už mě tolik nebolí a koleno vypadá dobře. Klíční kosti srostlé a žebra mám všechna, to je dobrý postřeh - obzvláště, když se cítím tolik nabitá energií a už se nemusím bát pořádně zatřepat křídly.