Jako můra létám po zdech noci,
sem tam pozoruji matnou tvář.
To když, toužím býti nápomoci
a ve snech usedát ti na polštář.

Než z rána napiješ se,
vína dolej, nemám dost!
Ještě chvíli milovat se,
přejít hoře, pevný most.

Svoji pýchou káži slova tichá,
co bys slyšet měl jen ty.
Možná věříš, že jsem plachá,
avšak padla jsem ti do noty.

 Proklínám tvoje oči,
co se nikdy nepoučí.
Proklínám tvá ústa,
co z nich číší pomsta.
Proklínám tvé ruce,
co se dotkly mého srdce.
proklínám sama sebe,
že jsem milovala tebe.

Dívka s perlou, jenž tiše sedí,
před ní malíř, co na plátno hledí.
Lačná ústa, bledá pleť,
krásné oči, ladný sed.
Zkoumá křivky, ztrácí mysl
k barvám modře klidně hlesl.
Štětcem míchá čiré barvy,
pestřejší, než květné sady.
Duši vnáší štětec vratký,
její úsměv je tak sladký. 

 Čas od času mám pocit, že svírám něčí křídla. 
Potichu trhám je na cáry a bezduše křičím prokletá slova... 
Čas odčasu opouštím realitu, to aby mě pak mělo, co praštit. 
Tak sebedestrukční jsem... 
A čas od času se ztrácím v dopisních papírech, abych našla opět slova a mohla žít lépe.

"Ta rána z hrudi, jenž se line pod maskou smíchu. Srdce, jenž nemohu nalézt...
... Zní melodicky tvému sluchu, kam ani slunce nedolehne. A každý tvůj polibek, tak sladký, jak v knihách bývá psáno. Ten mou smrtí jest."