"Dobře si pamatujte, že pokud mluvíte sami se sebou, vždycky máte poslední slovo!"

Seděla uprostřed mýtiny a přemítala o nesmrtelnosti brouka pytlíka. Odpočívala v lotosovém posedu s rukama zapřenýma o zem a bedlivě pozorovala plující mraky po obloze, co každou chvíli měnili tvar. Alabastrová tvář se pod náporem slunečních paprsků zdála ještě bělejší a v zeleno-modrých očích se třpytila jakási jiskra, která vypovídala o téměř nadpřirozeném klidu zdejšího místa. Jak se tak zaposlouchala do švitoření stromů, uvědomila si, že jí z dlouhé chvíle pobolívá páteř. Pro to se napřímila a krouživými pohyby si protáhla krční svalstvo. Po té roztáhla svá dalmatinová křídla, zavřela oči a nechala vítr, aby se do nich s lechkostí opřel. Párkrát s nimi ještě mávla, načeš ji v zádech zapraskalo a páteř přestala bolet. Teď už si jen vychutnávala, jak si vítr dál pohrává s jemnými peříčky a čístí je od zachyceného drobného smetí. Stromy ještě stále švitořily a slunce hřálo intenzivněji. Dívka si přála lusknout prsty, aby všechnu tu nádharu, ale spoň na minutu zastavila a prohlédla si ji ještě lépe, aby si ten okamžik vychutnala stejně tak dobře, jako dobré jídlo. Kdyby to ovšem udělala, narušila by tak jistý řád chodu zde, který ji ve své skutečnosti dával právě onen pocit blaženosti. Opřela se tedy raději opět o ruce, zatetelila se, aby jí vyseděné místo bylo ještě pohodlnější a rozjímala nad svoji svobodnou duší, která se opět probouzela k životu a která byla tolik vyčerpaná z velkoměsta, kde byla dívka nucena žít, ačkoli moc dobře věděla, že tam nepatří.