Úvod 

Bolela mě hlava... Ani si nepamatuji, kdy naposledy mě takhle třeštila, ta bolest se rozléhala od spánků, po celém obvodu temene. Vstala jsem z postele, abych si uvařila kafe a lépe se tak probudila. Zatím, co se mi vařila voda v konvici, vykročila jsem směrem ke koupelně. Jakmile jsem však otevřela dveře, uvědomila jsem si další pocit bolesti. Záda... Pomalu jsem se protáhla, když v tu ránu mě trklo, že není něco v pořádku. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím křídla. Jsou dvakrát tak větší a mnohem víc září, než obvykleji. Vyděsím se, chvíli s nimi mávám sem a tam, než mi dojde, že jsou opravdu moje. Trochu nesvá zrychlím krok do koupelny, jakmile stojím před zrcadlem, zapřu se o něj dlaněmi a pohlédnu na svůj odraz v něm. Oči mám velké a hluboké. Zdají se tak o pět let starší. Mé vlasy vyrostly o dobrých pár centimetrů, poznala jsem to díky ofině, která se teď dela sčesat do patky a už jsem ji nemusela připínat pinetkami ke straně. Chvíli jsem na sebe nevěřícně mžourala a po té si prohlédla dlaně, jimiž jsem ještě před chvílí byla zapřená o umyvadlo. Prsty mě lehce brněly. Byla jsem plná energie a měla jsem pocit, že všude kolem mě,  je... Jakési světlo, co se odráželo od mé aury. Jakmile zkoumám detailně své dlaně, všimnu si malých, rudě vystouplých žilek, které tam ještě včera večer nebyly. Něco se se mnou dělo a já se začínala bát. Jakmile jsem k sobě přiložila bříška prstů, projelo mnou cosi, co se dalo nazvat elektřinou a mezi prsty se začaly rýsovat viditelné spoje energie, podobné provázkům. Protřepala jsem si křídla, opět se protáhla a ucítila pocit, jako nikdy. Ten pocit mi dával příslib nového dne a značil začátek něčeho, o čem já sama ještě nevím. Jedno je jisté... Nejsem sama, kdo u sebe zpozoroval tak silné změny...

 Zazvoň u těch dveří, prosím... Zazvoň s tulipány v ruce a ukaž mi, že to všechno mělo cenu a bude mít ještě větší... Prosím, no tak zazvoň!

Přesně tak, jak jsem si přála. Tiše, bez hádek a zbytků lítosti. V ruce jsem svírala dárek, co pořídil od postiženého pána v metru. Kdo ví,co jím vlastně chtěl říci...

Držel mě v náručí a na tváři jsem cítila poslední polibky, které ještě stále byly pro mě. Pro mě a nikoho jiného... Mluvili jsme šeptem a drželi se za ruce.

Je konec... Řekla jsem a myslela to zcela vážně. 

Ještě stále to nechce pochopit. Říká mi naviděnou, ale já odpovídám sbohem.

Ráno mě pohladil a díval se na mě tím svým ztrápeným pohledem, na který jsem mu nedokázala odpovědět.

Skončila jsem to tak, jak to začalo. Pustila jsem píseň, co mi zpíval tenkrát na peronu, když se rozhodl říci to sladké Miluji tě...

Teď už jen cvaknou klíče s kufry a já zmizím na vždycky... Na vždycky...

Z tvého života lásko...

 Zalezlá v posteli ve svém oblíbeném pyžamu. Horký čaj s medem mě pálí do dlaní. Posmrkané kapesníčky zahalují můj klín a já nemohu přestat plakat. Myslela jsem si, že už víc brečet nemohu. A přesto to zase přišlo. Pocit, že jsem asi něcko spackala. Nebo možná on? Píše mi jakoby se nic nedělo. Musím se od něho odříznout, protože takový stav nezvládnu. Čekám jedno milé slůvko, snad, že se mu stýská, ale nestýská. Čeká, že to přejde, že to bude dobré, ale nebude. Jen pokud přestane psát, pokud už mě nikdy nebude mít proč trápit, jen pokud odejde a nechá mě tak, jak jsem, abych se s tím vším smířila. Možná zapomenu na minulost a v přístích životech bude už úplně cizí... A možná ne a bude to zase takové. Vždycky měl v hlavě nepořádek, vždycky mi dával sliby a vždycky jsem se jednoho dne probudila sama. Teď bude cizí, jsem tím přesvědšena. Jen na to musím pomalu, protože mi nedovolí to udělat hned.

 Už si nemusím zamykat články, abych se bála vyjádřit své pocity a už se ani nemusím snažit někomu "vyhovovat". Mám náhradní domov a až si najdu pevnou práci, na kterou se svým způsobem těším, tak budu spokojená, neboť už nebudu na nikom závislá. Svůj moravský přízvuj na chvíli odstrčím a přátelé mají zase přednost. Žárlivost je pasé a můj budoucí domov bude opravdovým domovem. Bude

 Už nevím, jak semám chovat. Pořád si kouše nehty do krve a mě to strašně rozčiluje. Když ho mile poprosím, aby to nedělal, protože si tak ničí ruce, zakřičí na mě a já radši zmlknu... Pokud mi něco vysvětluje a já tomu nerozumím, nebo mi opakuje informaci, kterou jsem zapomněla, protože mám špatnou paměť, háže kolem sebe zaujatě rukama a je nepříjemný. Je mi schopný vyčíst i to, že jsem si

 Cítím se nijak neovlivněná. Snad bych se měla těšit z toho příjemného prostoru, nebo ze sousedů, kteří v podstatě patří mezi mé nejlepší přátelé. Také bych měla být vděčná, kam až jsem se dokázala dostat v mém věku, pokud si představím, jaký život mi má rodina svými groteskami předepsala. Ale já nejsem ani překvapená, ani rozradostněna. Spíš je mi smutno... Můj pokoj je tak plný, až se mi zdá v tom ponurém počasí spíše prázdný. Neslyším smích, necítím polibky a nečtu si žádné milostné vzkazy. V krku mě pálí, v posteli mám hromadu kapesníčků od té prokleté rýmy a můj přítel kolem mě prochází jako neurotický a vystresovaný spolubydlící, což je ironie, protože náš skutečný spolubydlící je vroucný, vstřícný a velice ochotný, který se mnou komunikuje. Naštěstí alespoň někdo, když potřebuji vyslechnout, či s něčím pomoci. Mám studené ruce... Jednou jsem poprosila náodného chotce na ulici, jestli by nebyl tak hodný a neprodal mi jednu cigaretu. Říkal... "Studené ruce znamená dobré srdce." Někdy o tom pochybuji... Zvláště, když se cítím takhle sama a mám pocit, že jsem si to zavinila svým vysvěným snem, za který takhle bojuji. Možná jsem opravdu v předfázi autisty, jak mi už bylo řečeno... A nebo je v ní můj přítel a proto si tak nerozumíme...

 Nastává zima a s ní i teplé rukavice s pletenou šálou od babičky, která mi jako jediná ve skříni samozřejmě chybí, takže si budu muset nějakou hezkou buď uplést sama, nebo si ji zakoupit... Uplést si sama šálu, není tak hrozný nápad, už jsem o tom uvažovala. Budu teď mít více času a tak se naučím různým ručním a neručním pracím. Časem bych si možná i ráda pořídila šicí stroj, mohl by se hodit na všechny ty poničené sukně, co pokaždé vyhodím po půl roce, kdy se mi válí ve skříni a já si slibuji, že je určitě dám ve volném čase na vyspravení.

 "Dobře si pamatujte, že pokud mluvíte sami se sebou, vždycky máte poslední slovo!"

Seděla uprostřed mýtiny a přemítala o nesmrtelnosti brouka pytlíka. Odpočívala v lotosovém posedu s rukama zapřenýma o zem a bedlivě pozorovala plující mraky po obloze, co každou chvíli měnili tvar. Alabastrová tvář se pod náporem slunečních paprsků zdála ještě bělejší a v zeleno-modrých očích se třpytila jakási jiskra, která vypovídala o téměř nadpřirozeném klidu zdejšího místa.

 A tak se k vám vrací... Vaše často zmatkující a nevyspytatelná mandragora, která ještě stále neochutnala tu možnost zakořenit se a chytnout život pevně za pačesy tak, aby byla konečně spokojena.  Doba je totiž zlá a já moc vybíravá. ;-) Člověk si občas říká, když budu lepší, bude tu o jednoho víc a svět dostane jedno malé bezvýznamné plus za snahu, které je ovšem stejně tak neoceněné,